Je člověk sám když osamí?

Ve škole nám bylo zadáno tohle téma na úvahu, řekla bych že v postní době docela aktuální, vždyť oněch 40 dní máme využít ke ztišení a k úvahám, k vyřešení si  vztahu k Bohu a k sobě samotnému... a na spoustu dalších věcí bychom si taky měli najít čas nebo aspoň myšlenku... a já se s vámi chci o svojí úvahu podělit.. třeba vám něco dá .. ;) 

Je člověk sám, když osamí?
V.Halan

„Jistěže ne“ odpoví vám křesťan, „Bůh je přeci stále s námi“. „Jistěže ne“ odpoví vám zamilovaní „v myšlenkách jsme stále spolu“. A odpovědi „jistěže ne“ se vám dostane i od mě.Protože jsem křesťanka, protože někoho miluji, protože mám své sny, protože mám kolem sebe spoustu pro mě blízkých osob, na které myslím, a protože skrze své myšlenky stále s něčím nebo s někým jsem.
Ale... může být potom tedy člověk sám? A co to je samota? Samota je fyzický stav- jsem někde zavřená s někým nebo sama, ale samota je i psychický stav. Naše duše, naše vědomí se nachází pod tlakem.Pod tlakem zvenčí? Ne. Podle mě si tento tlak vytváří každý sám. Tlak prázdna. Prázdna, ve kterém nenacházíme podřebnou lásku, pochopení, povzbuzení, oporu ani úsměv. A tento tlak nám vytváří nepropustnou a neprůhlednou bariéru, skrze kterou nejsme schopni dosáhnout na to potřebné.. ano, do samoty se vrháme sami. Ať si říká kdo chce co chce, každý ono potřebné pohlazení na duši od někoho dostat může. Možná se dívá jen špatným směrem, možná mu něco brání ve výhledu, možná od někoho potřebuje sundat tmavé brýle a možná vidět nechce.
Je umění být pouze ve společnosti sebe sama a nebýt sám, ale skrze mysl to není nemožné. A těm, kteří tohle umění nezvládají, patří slova Jean-Paula Sartaho: „Pokud se cítíte osamělí, když jste o samotě, nacházíte se asi ve špatné společnosti.“